Jak už jméno „Konstantin“ napovídá, jeho kořeny spadají do Ukrajiny, ano, i Ukrajina není jenom o pirozích a balalajce. Netají se právě tím, že jeho rodná země se pro něj stala dlouholetou inspirací. Jelikož celý svůj život prožil na vesnici u hlubokého lesa, rád své kratochvíle trávil zkoumáním prostředí. Což nasvědčuje tomu, proč si ke své práci vybrat právě kůži – drsnou, temnou a čistě přírodní. On sám je taky tak tajemný a spirituální. Věří, že jeho doplňky jsou nejen jedinečné a jim stvořené, ale že dokážou ochránit před špatnými vlivy. A kdyby ne, tak je to alespoň dobrý marketingový tah.

Konstanin Kofta pracuje nejen na svém jméně a na své značce, ale spolupracoval například i se značkou Obscur.

Foto: www.kofta.com.ua

Natalia Kuznetsova

Mladá Japonka se narodila Kyotu, ale už od roku 1997 žije a působí v Hamburku. Svou první sólovou výstavu nazvanou „Alles im Fluss“, tedy „Jít s proudem“,  měla již v roce 2006 v Altonaer museu v Hamburku. Její zatím poslední výstava „Beyond Silence“ je právě teď k vidění Tokyu ve Scaithe Bath House Gallery.

A proč jsou její malby tak oblíbené? Nejspíše právě pro jejich tajuplnost a jistou vzdálenost divákovi. Většinu námětů totiž vyobrazuje za určitou clonu, buď déšť, sklo nebo mlhu. Právě díky této bariéře si divák může představit na obraze, koho chce.

photo: miwaogasawara.de

text: Jolana Haismanová

Foto: Natalia Kuznetsova

Rodák z Dánska se v módní branži pohybuje řadu let, před 13 lety založil svou první oděvní společnost J. Lindeberg, která v současnosti expanduje i v zahraničí a nosí ji nejen významní hráči golfu, nebo jiného sportu, ale také i hvězdy show byznysu jako Juliette Lewis, Carl Barât, Alison Mosshart a Dave Gahan. Jak už je známo, severské země si potrpí na minimalismu a decentnosti, i jeho úspěch se značkou J. Lindeberg je úzce spjat s jeho citlivým zpracováním materiálu a doplňků. Kromě toho šest let působil jako ředitel marketingu v italské společnosti Diesel i jako ředitel pobočky pro USA. V roce 2007 se rozhodl přestěhovat do New Yorku, aby mohl vést značku William Rast, kterou mimochodem vlastní Justin Timberlake.

Největší boom ale Johan Lindeberg zažil na začátku roku 2011, společnými silami se svým týmem založili značku BLK DNM, která představuje luxusní řadu oblečení inspirovanou rušnými ulicemi New Yorku. Jednotlivé kolekce této značky by měli působit téměř unisexově. Krásně propracované kožené bundy, grunge style a kožešinová mistrovská díla – to vše najdete v každé kolekci. Koncept této značky není až tak jednoduchý, zboží je určeno pro trh s luxusním zbožím, ale nese v sobě odkaz alternativního módního stylu.

Johan se často nechává inspirovat lidmi v jeho okolí, ale největší múzou je pro něj nezávislá, svobodná a cílevědomá žena, na které si takové oblečení dokáže představit. A počítá samozřejmě s tím, že každý člověk i každý jeho výrobek by měl mít svou vlastní tvář a personalitu, proto také je každé dílo zhotovenou pouze v originálním provedení. Stejně jako Hedi Slimane, tak i Johan oblečení nejen navrhuje, ale také i rád fotí.

Foto: www.blkdnmcloseup.com

Natalia Kuznetsova

Michal Nosek (bicí), Honza Aleš (klávesy), Tonda Dlapa (kytar) a Matěj Černý (basa) se potkali na „Ježkárně“ (Konzervatoř Jaroslava Ježka), Tonda a Matěj spolu navíc hrají v Originálním pražském synkopickém orchestru, takže se dobře znají jak hráčsky, tak lidsky.

Jak moc je pro tebe, Michale, důležité personální obsazení?

Michal: Nejdříve jsem oslovil Honzu, který dokáže hrát různé druhy hudby a většinu z nich dobře. Je to člověk rovný charakterem, chytrý a vzdělaný a zároveň otevřený v muzice. Pak jsem měl vždycky moc rád Tondovu hru na kytaru. On má silné jazzové zázemí, ale poslouchá i spoustu moderní muziky a big beat, který mám moc rád. A Matěj byl taky jasný, protože jsem vždycky chtěl hrát s basistou, který umí hrát i na kontrabas. Takových u nás moc není.

Všichni jste žánrově hodně rozlítaní, nikdo z vás nehraje jen jeden styl. Jak byste se charakterizovali?

Kapela: Hlavně nikdo z nás není akademik, všichni hrajeme špinavě a jsme takoví dřevní hráči.

Míša: Je strašně poznat jestli je hudba dělaná srdcem nebo je to kalkul. A já bych nemohl hrát jen jeden styl, mně by to sežralo. A stejně tak nedokážu hrát dlouho jen to, co mi řeknou a diametrálně se to liší třeba od mého pojetí. To zvládnu jako nájemný hráč, ale ne dlouhodobě.

Tonda: My se na styly neorientujeme, ovlivňuje nás všechno. Nejen hudba, ale i příroda, to co zrovna prožíváš.

Tím se dostáváme k procesu skládání, jak vaše skladby vznikají? Vaše produkce není zrovna oddechová.

Honza: Míša má představu, tu nám přednese a ono to pak vykrystalizuje. Někdy to jde hned, někdy to je topornější. Zkoušíme, každý do toho něco dá, takže výsledek je z nás všech.

Míša: Neskládám podle teorií, které se mě snažili naučit ve škole. Skládám vlastně amatérským způsobem. Ta hudba zní  ve mně a je mi jedno, jestli je podle nějaké teorie správně, nebo ne. Dostanu nápad, zpracuju ho na kytaru, nebo méně často na piano a chvíli s tím musím žít. Zahraju si to obden, přemýšlím nad tím. Pak nahraju doma na koleně demo a to pošlu spoluhráčům. Kluci to pak z velké části automaticky dostanou do té podoby, v jaké jsem si to představoval. To je ten důvod proč jsem si vybral právě je. Ne proto, že bychom byli nějak zvlášť propojení, ale protože jsem věděl, že tohle dokáží.

Tonda: Já osobně se vyjádřím v sólech, ale jinak hraju doslovně to, co mi Míša řekne a hrozně moc mi to dává, protože já bych to třeba nevymyslel.

Matěj: Pro mě je tady výzva učit se hodně s elektronikou, nutí mě to hledat cesty jak pracovat s tou basou jinak.

Honza: V téhle kapele hodně záleží na barvách. Zvuková textura a barvy, na tom naše písničky hodně stojí.

Míša: Rádi improvizujeme, ale ne v tom smyslu že bychom neměli připravené písničky. Protože je naše hudba postavená na vrstvení zvuků a jejich barvách, přizpůsobujeme ji prostoru, ve kterém hrajeme. Ale samozřejmě taky imrovizujeme, reagujeme jeden na druhého a na to co hraje. Improvizace je tam však hlavně v rozeznění té písničky.

Hudební styl skupiny Personal Highway vystihuje asi nejlépe kytarista Tonda, když říká, že na styly se neorientují a hrají všechno. Ono všechno je směsí energie, lásky k hudbě, vynikajících hráčských schopností a respektu k sobě navzájem. Nejvíce je v jejich skladbách slyšet asi norská legenda Jaga Jazzist.

K tomu Míša říká: Nemyslím si,  že je třeba eliminovat vliv mých vzorů. Tím, že jsou mé vzory, mě ovlivňují. Kdybych je popíral, popíral bych sám sebe, protože v tvorbě reflektuji svět kolem mne a do něj patří i hudba, kterou poslouchám. Hodně lidí mi po koncertech říká, že v nás slyší Jaga Jazzist. Ačkoli JJ jsou obrovská kapela, která má k dispozici strašlivý arzenál zvuků a obrovskou podporu, takže mohou dělat hudbu jakou dělají a stále si udržet status alternativní kapely.

Hrajete instrumentální hudbu. Nemáte potřebu lidem dovysvětlit, o čem vlastně vaše písničky jsou?

Míša: Já k těm věcem skládám texty a ty bych chtěl do budoucna vizualizovat. Chtěl bych mít na podiu projekci textů, nebo něčeho abstraktního, co by se k tomu hodilo. Hledám na to vhodného člověka, zatím mám tip na jednoho dánského bohéma.

Honza: Dneska je všechno vnímané hlavně vizuálně, ale nesmí to být samoúčelné. Když je to citlivé, může to posluchače popostrčit, kterým směrem může svoji představivost směrovat. Ale nesmí to být násilné. Jen popostrčit.

Máte si na podiu čas prožít o čem ty skladby jsou?

Matěj: O čem skladby jsou vnímám, pokud hraju jinde, se zpěvačkami. Ale tady ne. Tady je třeba jít na pódium s čistou hlavou. Na nic nemyslet a reagovat na to, co přichází.

A co odezva publika? Dokázali byste zahrát pro jednoho člověka?

Míša: Nevadí mi hrát koncert pro dva lidi. Nezrušil bych to. Jednak si zaplatili vstupné a jednak pro mne není rozdíl hrát pro dva nebo pro dva tisíce lidí. Ale samozřejmě je příjemné vědět, že hudba, kterou hraješ, nedělá radost jen tobě, ale i někomu dalšímu. Někdo třeba jezdí na kole, ale když zrovna nejsou závody, sedne na kolo a jede i sám. Tak takhle je hudba moje součást, dělám ji hlavně pro sebe a budu ji dělat, dokud budu moct.

A je pro vás důležité, aby si divák z vašeho koncertu něco odnesl?

Honza: Naše koncerty lze vnímat v různých rovinách. Záleží na tom, co zrovna diváci poslouchají a co se v nich odehrává, v jejich životě. Pak se to může zásadně protnout s naší hudbou. A nebo taky zásadně minout. Nejlepší by bylo, kdyby se to protnulo a naše hudba by lidem zněla jako takovej soundtrack k jejich vlastním myšlenkám a k tomu, co mají zrovna v hlavě.

Michal založil Personal Highway v období po legendárním ročníku Colours of Ostrava 2010. Trvalo skoro rok a čtvrt než se všichni čtyři kluci sešli na zkušebně a další rok než začali hrát před lidmi.

Míša: V roce 2010 jsem byl na Colours of Ostrava, pro mne nepřekonatelný ročník. Tam jsem za čtyři dny viděl snad deset nebo dvanáct koncertů, které byly top co jsem kdy zažil. Třeba Porcupine Tree, Mariu Kalaniemi a další. S Jaga Jazzist jsem měl až esoterický zážitek. Přišlo na ně snad 10 000 lidí, strašně pršelo a já jsem byl schovaný pod stromem. Neznal jsem desky nebo tak, jen jsem je chtěl vidět. Na pódium jsem přes strom a lidi neviděl, ale v tom hrozném slejváku jsem si uvědomil, že chci zase skládat. A vyústěním jsou Personal Highway.

Jak jste daleko s deskou? Můžeme se těšit?

Míša: První dvě písničky jsme udělali v listopadu 2011 a až od té doby jsme se vlastně začali scházet. Desku jsme chtěli točit minulé léto, ale bylo znát, že ta kapela ještě není připravená. Tak jsme z toho materiálu udělali dvoupísničkové demo a to prezentujeme na bandzone. Díky tomu jsme schopni bookovat nějaké koncerty.  Od té doby jsem však napsal nové věci a poslední měsíc mám pocit, že se to začíná krásně scelovat a začišťovat. Máme mnoho povinností v jiných kapelách, ale chceme s PH hrát víc. A pokud budeme hrát častěji , bude to znít zase trošku jinak. No a to nejdůležitější, na přelomu podzimu a zimy jdeme do studia, takže na jaře 2014 snad bude nová deska.

A kde vás můžeme slyšet naživo?

Míša: Protože ještě nemáme dost hudby na samostatný koncert, hrajeme jako hosté jiných kapel. Je důležité, aby to dávalo dohromady smysl, těžko můžeme hrát s pianovým triem. Nejčastěji hrajeme s Michal Worek Quartet, s Nano Illusions a máme rozjednané hraní s projektem Radio Royal. Rádi bychom si zahráli s Three Trapped Tigers, čekám jak se to bude vyvíjet. A konečně dostáváme nabídky do zahraničí, nejčerstvější je potvrzení hraní na rumunském Pojejena Festivalu v srpnu 2013.

Děkujeme za rozhovor!

foto: Roman Mikeš, Petr Hegyi (titulní foto)

ptala se: Eliška Venglařová

]]> http://www.theblacklight.net/personal-highway-jako-soundtrack-k-vlastni-hlave/feed/ 0 http://www.theblacklight.net/lunchmeat-festival-2013/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=lunchmeat-festival-2013 http://www.theblacklight.net/lunchmeat-festival-2013/#comments Fri, 19 Apr 2013 14:43:35 +0000 Natalie http://www.theblacklight.net/?p=4564 Je čas zapomenout na tradiční spojení MeetFactory s Lunchmeatem, čtvrtý ročník se ponese v duchu změn a tentokrát se přesouvá na novou půdu. Bývalé kino Veletrhy v podzemních prostorách Veletržního paláce Národní galerie v Praze tak opět v rámci této akce ožije.

Kromě toho, že se celá akce přesouvá na nové místo, změna se bude také konat v konceptu akce – vše bude koncentrováno do jednoho dne – pátku 26. dubna 2013. Hlavním lákadlem beze sporu bude Clark z labelu Warp Records, ale ani zkušený beatmaker a bass producent Fantastic Mr Fox není na dolním řebříčku výčtu všech interpretů. Kromě toho dorazí i čelní postava německého labelu Raster Noton – Kangding Ray, ruský producent Long Arm a spouta dalších…

Pro bližší informace sledujte jejich FB page.

Vstup 230 Kč v předprodeji v sítích Ticketstream a Eventim a SMSticket / 350 Kč na místě.

Natalia Kuznetsova

Trh je naplánován na sobotu 20. dubna v kině Lucerna. K sehnání budou nejenom staré filmy, ale i filmové plakáty nebo literatura týkající se kinematografie. Pokud máš ty sám nějaké zajímavé filmové kousky, můžeš si otevřít svůj stánek také. Vstupné je pro děti do dvanácti let zdarma a pro dospělé za stovku nebo zadarmo s jakoukoliv vstupenkou z DEF.

Celou akci bude samozřejmě doprovázet i projekce. Od čtyř hodin se můžou děti těšit na animované filmy.  V šest začne projekce filmu Muž, který se smál, kde hraje jednu z hlavních rolí Gérard Depardieu. A v devět je nachystán Fuck for Forest, což je snímek berlínských ekoaktivistů, kteří natáčením porna vydělávají na odkoupení deštného pralesa.

Snímek z filmu "Fuck for Forest" od Marc Brinkmeier

photo: Marc Brinkmeier

text: Jolana Haismanová

V učebnicích dějepisu její jméno asi nenajdete, proč by se také mělo psát o největší notoričce své doby. Sama ale o sobě říkala:„Chci být žijícím uměleckým výtvorem.“

Z Luisy se stala dominantní žena, která byla úzce spjatá s mnoha umělci dvacátého století i ona sama byla umělkyni. Její výstřední styl a charisma si pro svá díla propůjčili například Boldini, Augustus John, fotograf Man Ray a Jack Kerouac jí dokonce věnoval několik poezií. V době nám, moderně žijícím lidém, bližší, si její styl vypůjčili návrháři jako John Galliano nebo Karl Lagerfeld.

Pokud se chcete o Marchese dozvědět více, doporučujeme tuto knihu.

Foto: amazon.com

Natalia Kuznetsova

Přes osm set hostů čekalo až se zapnou reflektory a show začne. Molo stálo přímo pod tabulí s odjezdy a příjezdy vlaků, tak se ze začátku nešlo ubránit pocitu, že zadní stěnu za chvíli protrhne vlak.

Kolekce "Mongol" Moniky Přikrylové

Ale teď už k modelům. První zastávku tým SFS naplánoval v Mongolsku, tedy u kolekce „Mongol“ Moniky Přikrylové. Jak lze z názvu uhádnout, designérka se nechala inspirovat tradiční mongolskou kulturou, což se jí povedlo s nevídanou elegancí a originalitou. Převládala černá barva a na každém modelu byl nějaký výrazný barevný prvek. Královsky modrá hedvábná sukně, červené psaníčko nebo béžová mikina, které oživily černou.
Po Monice Přikrylové přišla na řadu nádherná kolekce „Coming out“ Pavla Berkyho. Jeho fashion design je charakteristický svou rozevlátostí, jemností a ženskostí. Jelikož se u této kolekce inspiroval rómskou kulturou, modely zářily nádhernými pastelovými barvami.
Tyto dvě převážně ženské kolekce pro mě byly vrcholem celých Shooting Fashion Stars.

Třetí kolekce „Žít tebou“ Mirky Horké a Štěpána Růžičky byla ovšem ryze pro pány, i když podle slov tvůrců inspirována muži ovlivňovanými ženami.  Designéři vycházeli převážně z mužských postav Čechovova dramatu „Racek“, což dle mého názoru zvládli skvěle. Modelům vdechli takřka aristokratickou vznešenost,  přestože je nijak zvlášť nezdobili.
Všechny kolekce byly zajímavé, ale „Ztraceno v překladu“ Lucie Králové zkrátka nevyčnívalo tolik jako design ostatních návrhářů. Ke zhotovení svých modelů použila lehké transparentní materiály v kombinaci s technikou plisování.

"Coming out" Pavla Berkyho

Po mladých českých talentech následoval zahraniční host v podobě Dagmar Kestner, návrhářky rumunsko-německého původu. Ve svých modelech využila různých starých rumunských technik opracování kůže a dala vzniknout velmi různorodé linii módy. Modely se nesly v duchu složitých organických tvarů a náročných střihů.

Tým Shooting Fashion Stars vybere každý rok rozmanitou skladbu návrhářů, kteří predvedou své modely. Nejinak tomu bylo i tento rok, a tak nám nezbývá nic jiného, než se těšit na další ročník!

Kolekce "Žít tebou" od Mirky Horké a Štěpána Růžičky

photo: Jolana Haismanová

text: Jolana Haismanová

Nelze jinak než pochválit organizační schopnosti týmu Stars Communication, jejíž zkušenosti stačily i na troufalé pořádání přehlídky na masaryčce. Ve výsledku nenastal žádný problém a všichni tak mohli se šampaňským v ruce usednout do front row. Nevím, jestli organizátoři chtěli cíleně zasáhnout lidskou mysl a donutit všechny přítomné zamyslet se nad nevyzpytatelnosti životních omylů a náhod, ale na mě to zapůsobilo dokonale. Zatímco uprostřed haly seděly celebrity v kožichu a obsluhovaly je hostesky a pánové v oblecích, za rohem seděly ženy stejného věku a prosily o pár drobnejch. Konfrontace myšlenek byla natolik silná, že i samotná přehlídka dostala tak trochu jiný náboj. Přehlídku na nádraží jsem už jednou zažila zde, ale rozhodně mě tak silně nezasáhla jako tato. Co se ale samotných kolekcí týče, nejoriginálnější byla beze sporu Monika Přikrylová… Ale o tom a všem jiném až v dalším reportu.

Na Shooting Fashion Stars se představila čtveřice finalistů:

Lucie Králová

Mirka Horká & Štěpán Růžička

Monika Přikrylová

Pavel Berky

11. 04. 2013, Masarykovo nádraží, Praha

Foto: Natalia Kuznetsova